Den 1.-2. K protinožcům
Tak několikatýdenní plánování a
balení kupodivu vyvrcholilo mým odjezdem z České Třebové vlakem
až na letiště. Ano, ČD už tuto destinaci prodávají, což jsem
opravdu netušil. Ovšem koleje za hlavákem nikde, dál jede
obyčejný bus.
 | |
| centrum Sydney po ránu |
Let s Emirates šel jak po másle,
všechno na čas, jídlo jako vždy labužní, v Dubaii jsem akorát
stihl pár cviků na záda a hned to letělo dál do Sydney. Tady
chvíli pochmatávám, vlaky v neděli do města nejezdí, nakonec mě
týpek v rozlišováku posílá na bus, kterej mě zadarmo hodil do
města. Je to asi poprvé a naposled, co je na tomhle výletu něco
zadarmo.
S tím balením jsem to opět přehnal.
Sice jsem bral opravdu jen to „nejnutnější“, ale když člověk
chce něco seriózně natočit a nafotit a přitom mít výbavu do
hor a do každýho počasí, tak se prostě dostane na 35kg jen to
hvízdne a já mám bohužel jen Gemmu 65l a ta opravdu není
nafukovací. Takže si připadám jak betonovej vánoční stromeček
na cestách. No, našel jsem bekpekra za rozumnej peníz a jelikož
už byla noc, tak jsem zalezl na svojí postel mezi dalších deset
oddychujících těl všemožných ras a pohlaví a pokoušel se
vysvětlit tomu svýmu tělu, že ač už protinožců, tak by mělo
mít taky noc. Opět marně, budím se každou chvíli.
Den 3. Ráno u klokanů, večer v
buňce
Ráno spěchám šutlem zpátky na
letiště a zbývající dvě a půl hoďky letu jsou už pohoda.
Snažím se přes hustý mraky točit přelet přes zélandské Alpy
a přitom ke mně nadšeně přiskočí sličná arabská letuška,
jestli jí prý nemůžu to video poslat. Když jsem vystupoval v
Christchurch z letadla, usmívala se a dala mi email, kam to mám
poslat :-)
V Chris je vedro jak prase a začínám
přebalovat a vymýšlet jak dál. První bus do Queenstownu jede až
v noci a tak radši využiju čas a zkusím stopa jak před třinácti
lety, kdy jsme tady byli naposledy.
Úplně jsem zapomněl ten vzrušující
pocit svobody a nezávislosti, kterej to provází. Výpadovka je
kousek u letiště, a po pár minutách mi zastavuje Robert, kterej
si právě půjčil auto, aby se dostal pracovně na západní
pobřeží. Škoda, že tam nakonec nejedu, to by byl terno stop.
Místo toho to byla nakonec noční můra. Byl jsem tak unavenej a
zároveň v euforii, že jsem se nechal vzít kus jeho směrem a pak
mě vyhodil na míň důležitou cestu, která vede souběžně s tou
hlavní. Tady jsem se ještě na dva poskoky s farmářem a včelařem
posunul do jistého Glentunnelu, kde jsem úplně vytuhnul. Auta
přestávala dvě hodiny před setměním jezdit, začalo pršet a
tak jsem začal stopovat oběma směry, i zpátky do Chris. Nic,
nula. Stan nemám, takže jdu do kempu a platím 40 dolarů za
„kabinu“, jakousi buňku s proskleným čelem.
Den 4. Kruh se uzavírá
Ráno ještě stále poprchává, je
nevlídno a stejně tak i na stopu. Další hodinu a půl oběma
směry a nic. Až pak mě týpek bere do Lincolnu směrem zpět na
Chris, ale vlastně bokem. Opět mu nerozumím skoro ani slovo.
Připadám si jak dement a ne angličtinu ovládající našinec.
Rozumím jen, že týpek dělá měření po zemětřesení, že jede
jak blázen, protože spěchá a, že to kafe, co mi koupil mám od
cesty. Víc jsem z hodiny kiwienglish nepochytil.
 |
| Mt. Cook navečer |
Jedu linkáčem zpět do Chris. Chvílu
se motám městem, protože centrum je kvůli zemětřesení stále
uzavřené armádou a informace přesunuli jinam. Tam se dozvím,že
bus do Queens odjíždí za 5 minut a na zastávku to nemám šanci
stihnout. Další jede nejdřív zítra. Mám prostě pecháčka. Tak
nic, jdu opět na stopa. Ale nemám morál, představa, že trávím
tak vzácný dny na Zélandu stáním u cesty mě deptá a tak se
vracím na informace a zjišťuju cenu za půjčení auta. A ta není
vůbec zlá. Bus stojí 65 dolarů, krásnej Nissan sunny 49 na den a
můžu ho nechat v Queens. Neváhám, teda pak chvilku váhám, když
jako celoživotní manuáldrajvr mám odjet od půjčovny s
automatem, řízením vlevo a ještě z centra největšího města
jižního ostrova. Automaticky dupu levou nohou na pedál, což je
brzda a tak je to přískokem vpřed. Sebral jsem poslední zbytky
inteligence a nakonec auto za dalších pět minut zvládl. Teď už
nechci nic jinýho než automat! Vymotal jsem se z města, nasadil
stovku, zapnul a rádio a vyrazil k Mt. Cooku. Cestou začínám
točit nějaké krajiny a hlavně fantastický pohled na horu pře
jezero Pukaki.
Přijíždím pod horu už celkem pozdě, proto rychle
sprintuju do údolí Hooker, odkud jsou pěkný pohledy. Jsem nadšený
z půjčené „Canonky“. Na netu jsem našel nějaké nastavení a
teď čumím jak ten obrázek vypadá! Kamera je lehoučká jak
pírko, což se nedá říct o zbytku vybavení. Snad jen malá Gopro
patří do stejný kategorie. Dneska s ní dělám jen sběrák
barvícího se Cooku. Záběry od Cooku využiju doufám ve filmu k
nějaké obecné charakteristice novozélandských hor. Za tmy
kličkuju mezi králíky zpátky a chci ještě přejet pod Mt.
Aspiring. Bohužel mi dochází benzín, což je v 11 večer problém.
Benzínky v Twizelu i Omaramě mají zavřeno, noční automat
nefunguje. Takže se loučím s raním Aspiringem a usínám v autě.
Den 5. Na skok do Mt. Aspiring
No, opět jsem furt vzhůru a to ještě
musím čekat do sedmi než skutečně benzínku otevřeli. Sice pak
jedu jak to de, ale posledních 20 km k Mt. Aspiring je šotolina,
plná brodů a mřížových mostků proti dobytku, takže jsem na
místě za téměř poledního slunka. Hory jsou tu parádní, šel
bych někam na chatu, ale musím ve 3 odevzdat v QT auto, takže jen
probíhám kus proti proudu řeky a poprvé nakukuju do bukového
pralesa. Zítra si to užiju na Rees-Dart treku na druhé straně
hory, takže mě to zase tak neštve, že musím pryč. Vracím auto,
jdu do bekpekra, platím lístek na ranní bus do Glenorchy a za
velkýho vedra si dopřávám zmrzlinu. Chtěl jsem dva kopečky a
místo toho dostal hory, že to nešlo sníst. Queenstown je narvaný
lidma, všude mraky obchodů i věhlasných značek ,plno
hospod, milion adrenalinových aktivit. Mísí se ve mně touha odtud
rychle zmizet do hor a zároveň potřebuju natočit jaký jsou tady
hory byznys. Musím dobít to elektrikářství na zádech, opravit
objektiv na foťáku (úplně odpadla objímka na filtry) a připravit
se do hor.
Žádné komentáře:
Okomentovat